Náušničkový příběh

Od dešního poledne bude hned na první pohled vidět, že jsem malá slečna (pokud tedy nebudu mít kulicha). Ouška mi totiž zdobí modré kamínky.

Před polednem jsem s mámou a Jirkou dorazila do čekárny dětského ORL. Před námi píchla paní doktorka ouška nějaké jiné holčičce a asi za 10 minut jsme šli na řadu my. Do ordinace šla se mnou máma i Jirka. Sestřička nám dala vybrat náušničky. Výběr nebyl moc velký, ale i tak se máma se strejdou chvilku domlouvali. Nakonec vybrali modré - půjdou mi k očím. A šlo se za paní doktorkou. Strejda si sedl na křeslo a já mu seděla na klíně. Chytl mi ručičky a paní doktorka místa pro vpich označila fixou. Já se zvědavě koukala co se bude dít. A pak to přišlo. Sestřička mi chytla hlavu, paní doktorka přiložila k uchu pistolku a cvak.... V první chvíli máma myslela, že snad ani nezabrečím...ale jak jsm si uvědomila tu bolístku, trochu jsem zaplakala, jen malinko. Jeeenže, najednou sestřička zase chytla hlavu a v ruce doktorky se objevila zase ta pistole...a to už jsem věděla, že bude zase bebí. Natahovala jsem už když paní dokrotka tu věc dala k uchu a pak zase: cvak.... a já spustila pěkně nahlas. Máma mě hned vzala k sobě a já ještě chvilinku pobrekávala...ale jak mi dali dudáka, bolístka byla zapomenuta.

 V čekárně už jsem byla za frajerku bez slziček. Strejda mě chtěl potěšit a říká: "Ukaž jak ti to bude slušet, když budeš lítat na Čestmíra" a zvedl mě nad hlavu...a v tom jsem ho pozvracela svačinou. Máma nás otřela a jelo se domů.

Takže tak to bylo, takhle Natálka k náušničkám přšla